Dovolená v destinaci Lanzarote

Když říkáš lidem, že jedeš na Lanzarote, možná se tě zeptají: „A to je ten ostrov s těmi sopkami?“ Jo, je. A nejen „s těmi sopkami“ – je to ostrov, kde máš pocit, že sopky tady nikdy neodešly úplně. Stačí navštívit národní park Timanfaya – kde se tě pokusí ohromit fontánkou z gejzíru, a ty zatím budeš přemýšlet, jestli ti ten grilovaný steak, co právě dělají na žáru ze zemského jádra, nepřipomíná spíš peklo s michelinskou hvězdou.

Ale pak přijde César Manrique, umělec, vizionář a člověk, který řekl „Příroda je nejlepší designer, jen potřebuje trochu pomoci.“ A tak pomáhal. S respektem. S vkusem. Bez kýče, bez golfových hřišť a bez hotelových obludností. Díky němu tu máme třeba Jameos del Agua – jeskyně, které se změnily na koncertní sál, bazén, bar… a ještě zůstaly jeskyněmi. Ano, i tohle jde, když člověk místo bagru vezme do ruky štětec.

Lanzarote ale není jen o červené, černé a šedé (což je mimochodem barevná paleta lávového pole). Najdeš tu i vesnice s bílými domky, modrými okenicemi a zelenými dveřmi – jako z reklamy na středomořské hygge. Jedním z takových míst je Teguise, bývalé hlavní město, které působí jako by zaspalo někde uprostřed mezi 17. a 21. stoletím – a rozhodlo se, že se nikam spěchat nebude.

A když už jsme u času – na Lanzarote se nežije rychle. Tady se život spíš pomalu dusí na sopce, zapíjí vínem z místních vinic (ano, mezi lávovými kameny tu roste víno – protože proč ne) a večer kouká na západ slunce, který je tak oranžový, že by mu i Photoshop zatleskal.

A i když tě Lanzarote chytne za srdce svou krajinou, chytne tě i myšlenkou: že i v turistickém světě může existovat místo, kde se příroda, umění a udržitelnost umí domluvit – a ještě se přitom tváří, že to je úplně normální.